Církevnímu potvrzení pravosti ostatků se říká autentika. Jedná se zpravidla o listinu, která společně s papežskou nebo kardinálskou pečetí dokládá původ a originalitu ostatků. Starší autentiky bývají ručně psané. Od 17. století mají spíše charakter tištěného formuláře, protože množství ostatků, jež byly distribuovány, bylo velké a potřeba snížit byrokracii značná. Bez pravé papežské autentiky by se jednalo pouze o běžné lidské ostatky, nikoliv svaté.
Ostatky domnělých mučedníků z římských katakomb byly distribuovány do Evropy na základě žádosti k papeži, která mohla proběhnout dvěma způsoby – buď formou dopisu do Vatikánu, nebo při osobní schůzce s papežem či jeho zástupcem.
Vydáním autentiky byl většinou papežem pověřován kardinální vikář, ke kterému ostatky putovaly rovnou po vyzvednutí z katakomb. Problém většinou nastal ohledně jména světce, jelikož nebylo vždy na hrobě v katakombách dochováno. Proto bylo světci případně přiřazeno nové jméno a daný jedinec byl „pokřtěn“. Jména byla přiřazována podle seznamů.