Přibližně od 2. poloviny 17. století se na našem území setkáváme s projevy barokní zbožnosti, která zásadně ovlivnila architekturu, výtvarné umění i naši krajinu. Zbožnost se v této době spojovala se silnou vírou v zázraky, emocionalitou a intenzitou projevů víry. Běžný člověk se v této době snažil žít příkladně zbožně, aby dosáhl klidného posmrtného života a přišla za ním „dobrá smrt“. Pro barokní víru a umění je typické „memento mori“, jež má vést k uvědomění si vlastní smrtelnosti a přípravě na smrt. Memento mori je také součástí prezentace svatých, kteří byli vyjmuti z římských katakomb a vystaveni v kostelních relikviářích. Velmi často se představují kompletní kosterní pozůstatky, jež mají za úkol připomenout člověku jeho pomíjivost. Zároveň odění skeletů do drahých oděvů a šperků, včetně jejich prezentace, mělo barokního člověka uchvátit a ukázat mu, že sláva nebes je mocná a věčná.
Dodnes velmi oblíbený kult v rámci křesťanské víry představuje kult mariánský. Od 4. století se ale začíná formovat kult svatých, jehož vyznávání se šířilo celou křesťanskou Evropou. Od středověku do doby baroka nabíral na stále větší oblíbenosti, k čemuž značnou měrou přispěla i ustanovení tridentského koncilu. Zároveň se uctívání svatých stalo vymezujícím prvkem vůči reformaci a nekatolickým vyznáním.
Výše zmíněný mariánský kult patřil sice k velmi oblíbeným, ale v době baroka ho zastínilo uctívání ostatků svatých mučedníků, jež byly pro běžného člověka více hmatatelné a prezentovaly slávu světce, který prolil pro víru svoji krev.
Svatí mučedníci byli chápáni jako spojovací článek mezi nebem a zemí. Jejich duše sídlily v nebeském Božím království, kde se Bohu mohly přimlouvat za lidi, kteří se k nim modlili a prosili je o pomoc v těžkých životních situacích. Svatí byli obecně vnímáni také jako patroni měst, pomocníci a ochránci před nemocemi, patroni cechů a jednotlivých řemesel.
Baroko představovalo pro uctívání ostatků svatých zásadní období, poněvadž v roce 1578 byly znovuobjeveny římské katakomby, což umožnilo získávat velké množství kompletních svatých těl, která byla rozvážena k uctívání a podpoře kultu do kostelů po celé Evropě. Jedná se o kult svatých z římských katakomb nebo také kult katakombálních svatých.
Pro kostely a kláštery znamenalo vlastnictví svatých relikvií zvýšení návštěvnosti při poutích, svátcích a církevních slavnostech. V rámci těchto událostí se relikvie svatých vyjímaly z oltářů a veřejně vystavovaly. Často byly také nošeny na nosítkách v procesích. To s sebou přinášelo i získávání nemalých finančních prostředků od věřících.
S příchodem osvícenství, které znamenalo převrat ve vývoji myšlení Evropanů, dochází k útlumu barokní pompéznosti a zbožnosti. Podobně jako v dobách prvních křesťanů se víra individualizuje a má se projevovat spíše formou dobročinnosti jedince. Barokní okázalost ustupuje, slábne a z myslí katolíků postupně vytlačuje kult uctívání katakombálních svatých. Do popředí zájmu věřících se dostávají původní a klasičtí svatí – zemští patroni.