Kompletace ostatků doručených z Vatikánu byla první fází přípravy na vystavení k veřejné úctě. Pokud bylo zjištěno, že nějaká kost na těle světce chybí, byla řezbářem vyřezána ze dřeva, aby bylo tělo kompletní. Kvůli tehdejší neznalosti anatomie se setkáváme s nepřesnostmi tvaru a umístění některých kostí na prezentovaných skeletech.
Jednotlivé kosti se spojovaly drátky a následně byl celý skelet prezentován, případně byla vytvořena konstrukce, do které se jednotlivé kosti vsazovaly. Příkladem vsazování ostatků pod skleněné části těla jsou relikviářové vitríny v klášteře Kladruby u Stříbra.
Některé ostatky se také zalévaly do vosku, z něhož byla vymodelována věrně vypadající figurína, která byla oděna do dobového římského roucha. V takovémto případě byla na figuríně ponechána místa, v nichž byly ostatky viditelné pro veřejnost (např. ostatky sv. Valentiny v Plasích).
Pro baroko však bylo běžnější prezentování oděných skeletů, jež měly zásadní význam v mementu mori – připomínce smrti a pomíjivosti života.
K prezentaci ostatků v prosklených rakvích nebo vitrínách bylo potřeba vytváření podpůrných konstrukcí, dřevěných částí těl nebo vycpávání figurín slámou (např. relikviáře v pražské Loretě).
Finální prezentace vždy závisela na finančních možnostech vlastníka ostatků, dobové módě, dostupných materiálech a prvcích barokní pompéznosti.
Nejčastěji se v případě katakombálních svatých setkáme s vystavením v poloze vleže nebo v polosedě, kdy svatý odpočívá na zdobených polštářích a u nohou má umístěny předměty nalezené v jeho hrobě v katakombách (olejová lampa nebo nádobka s domnělou krví). Velmi vzácné jsou terakotové desky hrobu se jménem svatého.
Barokní pompéznost umožnila, aby vznikly i schránky, v nichž daný světec stojí (bazilika kláštera Waldsassen v Bavorsku). Tato poloha těla budí v příchozích respekt, úctu a oslavuje nejen světce, ale víru obecně.
V těchto relikviářích se často setkáváme s palmovou ratolestí, již světec drží v ruce (symbol čistoty), a vavřínovou korunou na hlavě (symbol vítězství nad smrtí).